Ano, milý deníčku, už je to tak. Dnes jsem se rozhodla vrátit se na Facebook. Proč, ptáš se? Z prostýho důvodu, chybí mi kamarádi. I přes všechny jeho nedostatky se facebooku nemůže upřít jedna nesporná kvalita - jsem tam v kontaktu se svými přáteli. A dneska, kdy svůj den trávím jarním úklidem, zatímco se většina mých dobrých kamarádů baví v Praze na Starconu nebo se těší na Slavcon, kde taky nebudu mi obzvláště chybí. Když si uvědomím, že jsem většinu z nich viděla naposledy na podzim a uvidím zřejmě až v létě, je mi smutno. Zvlášť když dneska celý den nacházím staré fotografie, letáčky na cony, pamětní listy a všechny možné upomínky dobrého přátelství, které je však ztíženo spoustou kilometrů. A když jsem byla na Facebooku, tak mi to tolik nepřišlo. Takže, milý deníčku, jakmile dopíšu tyto řádky, jdu se znovu přihlásit na facebook. Asi neobnovím svůj starý účet, ale založím si nový. Znamená to, že svůj blog začnu zanedbávat ještě víc než doposud? uvidíme, já doufám, že ne.

Takže, ahoj na facebooku :)

 Milý deníčku, dnes mám narozeniny. Yay!

A proč ti o tom píšu? Abych si postěžovala, samozřejmě. Narozeniny bez fejsbůku jsou depresivní den. Obzvlášť, když člověk ví, jak to na fejsbůkových narozeninách, nebo třeba i svátcích vypadá. Milióny a milióny příspěvků na zdi, pár soukromých zpráv a enormní nárůst ega oslavence. Zatímco narozeniny bez fejsbůku? Nikdo si na tebe nevzpomene, pokud se jim nepřipomeneš. Však to znáš, nadšeně procházíš všechna ta milá, roztomilá a duhová přáníčka na zdi a někde ten tichounkej hlásek v hlavě ti připomene "A kolik by si jich na tebe vzpomnělo, kdyby jim to pan fejsbůk nenapsal? hm?" A ty to nechcete vědět. Nikdo to nechce vědět. Protože víš, že by to byl jen zlomek, ale nechceš na to myslet. Já jsem se dnes musela připomenout na twitteru, aby mi popřálo víc lidí, než rodiče, Samo a teta Jitka, kterou jsem viděla třikrát v životě.

A kdo za to může? No fejsbůk, samozřejmě. Dává člověku pocit, že ho všichni mají rádi, myslí na něj a záleží jim na něm. A pak ho reálnej svět praští do obličeje, skopne na zem a ďábelsky se nad ním zasměje. Vzpomínám si na doby, kdy jsem byla ráda za každé přání, někdy mi dokonce došla i pohlednice. A dnes zoufale bojuji o každého člověka, aby mi popřál a já z toho měla co nejlepší pocit. 

A co je nejhorší? Co na tom, že lidi mi nepřejou k narozeninám. Ale ať teda sakra nepřejou jiným lidem! Spolužák dnes dostal víc přání k pitomýmu svátku. A svátky ani fejsbůk nepíše (nebo že by se něco změnilo za tu dobu, co tam nejsem?). Nebo ať mí kamarádi nepřejou slavnejm osobnostem (jo, mluvím o tobě, Gary Oldmane!), když už nepopřejou ani mě. 

A co je ještě horší? Vždyť já narozeniny už šest let neslavím! Šest let jsme neměla narozeninovou oslavu a stejně mě dneska štve, že mi lidi nepřejou. Je něco špatně? Je to fejsbůk? Jsem to já? Mám se na fejsbůk vrátit? Nevím deníčku, asi dneska budu lehce depkařit a uvidím.

Správně, už je to skoro týden, co mě v modrých stránkách nenajdete. Je fakt, že ve svém životě pozoruji pár změn, ale vůbec nic zásadního a už vůbec ne nějaký osvobozující já-vám-to-říkala pocit. Navíc se musím přiznat, že jsem se od facebooku tak úplně neodpoutala. Za těch šest dní jsem tam strávila dohromady asi pět minut na Samově profilu, kdy jsem si zapnula jeho notebook a naprosto bezmyšlenkovitě jsem začala scrollovat hlouběji a hlouběji do historie. Po pár statusech typu "xy je v práci" jsem toho zase rychle nechala.

Co mě zatím asi nejvíc mrzí je, že se nemám jak podívat na fotky ze čtvrtečního plesu a dohromady jsem z nich viděla jen jednu. Ale co, snad se mi podaři přesvědčit kamarádku, aby mi je donesla na flashce nebo uploadla někam jinam. Další věc je, že už po mě nikdo nic nechce. Zdá se, že napsat mail, ozvat se na skype, nebo dokonce zvednout telefon je tak nadlidský úkol, že to nikomu za nic nestojí. Nestěžuju si. Navíc začínám pozorovat, že jsem obecně začala na počítači trávit míň času. Nijak závratně, ale občas ráda odložím notebook, abych si mohla číst knížku, někdy ho ani nezapínám, protože se nutně nepotřebuji podívat, kdo co dělá. Co mi trošku chybí, jsou vtipné obrázky a videa, které se na facebooku shromažďovaly, ale není zas takový problém si pár stránek projít sama a vybrat si, co se mi líbí. A to je asi všechno. Můj život bez facebooku. V konečným důsledku mám asi opravdu jen o trochu víc času. A to se počítá.

Ahoj všichni, 

právě jste se nějakou zajímavou shodou okolností dostali na můj naprosto bezvýznamný blog. Vznikl s lehkou pobídkou od mého spolužáka z důvodu toho, abych měla kam psát o tom, jak nejsem na facebooku. A to už celých 21 hodin! Moje první myšlenka hned po tzv. deaktivaci účtu byla, jak to všem oznámit. Napsala jsem to na twitter, kamarádům na skype, ale pořád to nějak nebylo ono. Mávla jsem rukou a šla vyvenčit psa. Při té příležitosti jsem se pořádně zamyslela, proč jsem to vlastně udělala. Bylo to hlavně z toho důvodu, že mi všichni v mém okolí tvrdili, že bez facebooku bych prostě v dnešním světě nepřežila. A já jsem si řekla, proč ne? Tak jsem přišla domů, zapnula notebook a svůj účet na facebooku jsem deaktivovala. Nechtělo se mi hledat, jestli jde účet nadobro zrušit a stejně bych asi nechtěla. Tak trochu totiž počítám s tím, že se tam za nějakou dobu vrátím. Možná za měsíc, možná za dva, možná nikdy. Naštěstí mě Mark několikrát ujišťoval, že se kdykoliv budu chtít, můžu se znova přihlásit pomocí svého starého mailu a hesla. 

Takže, to je příběh jak jsem se zbavila facebooku,  teď snad něco o mě pro ty, kteří mě snad neznají. I když pochybuju, že se sem někdo takový zabloudí. Ale kdyby náhodou, tak jsem šestnáctiletá studentka gymnázia z Brna. Baví mě scifi, snowboard, potápění, počítač, pivo... A asi se teď konečně vrátím i ke čtení, když budu mít ten desetinásobek volnýho času, jak sliboval přítel. Škola mě nebaví, ale co nadělám. Pokud byste se mě teď zeptali, kam bych chtěla dál, tak Vám pravděpodobně řeknu, že na VUT, obor bioinformatika a biomedicínské technologie, nebo jak se to přesně jmenuje. Hádám, že z toho snadno uhádnete moje oblíbený předměty. Z hudby poslouchám více méně všechno, hlavně rock a ska. Filmů a seriálů je hodně, snad Vám bude stačit, když se odkážu na již zmiňované scifi. To samé u knížek.

Ke konci bych asi ráda poznamenala, že je velmi pravděpodobně, že tohle je můj první a poslední vstup. Však mě znáte, snadno se pro něco nadchnu a ještě snadněji od toho upustím. Ale snad mi to teď vydrží. Moje místečko na seberealizaci, když už nemám ten facebook.